The Fat Duck Stáž

Ano přátelé, už je to tak. Můj kulinářský deník ze světa magické restaurace The Fat Duck v anglické vesničce Bray, je u konce.

I mě se bude stýskat ale vězte, že už teď přemýšlím, kam mě má zvědavost mou práci zavede. A opět se pak o své zážitky podělím i s vámi. Bylo moc příjemné a vzrušující se aspoň na pár okamžiků díky těmto článkům, vrátit zpět a zavzpomínat na chvíle, které pro mě byly jedny z nejintenzivnějších v mé kariéře.

V posledním díle se ohlédneme za dobou, kdy moje stáž skončila a já se vrátila zpět domů ke své práci. Za dobou, kdy jsem už za svým pracovním stolem, hledíc na hromadu restů, co se mi nakupily, zkoušela popsat sama pro sebe pocity, které přišly bezprostředně po návratu a uchopit poslání, které jsem cítila, že bych měla nějak předat.

Je čtvrtek 30. 3. 2017 a já se tak nějak, dva dny po návratu, snažím vplout zpět do pracovního procesu.

Probrat se všemi nevyřízenými emaily a začít pracovat na nových věcech. I přes to všechno, co na mě v ateliéru čekalo, jsem si dnes ještě dopřála klidnější den. Protože mě ještě stále trochu zmáhala únava a taky jsem brzy zjistila, že moje myšlenky se mnou tak nějak nenastoupily do letadla a pořád ještě se toulaly po The Fat Duck.

Poslední týden stáže byl náročný, ale já si ho nesmírně užívala. Den D, tedy den poslední, byl pro mě moc příjemný a velmi milý, protože i po náročné dlouhé směně se se mnou všichni moc hezky rozloučili a věnovali mi i čas na společnou fotografii, čehož si moc vážím. Já jsem samozřejmě nepřijela s prázdnou a měla jsem pro ně připravené překvapení v podobě těch nejlepších pálenek z plodů naší země a samozřejmě slova díků a vděčnosti za jejich profesionální, trpělivý a zároveň přátelský přístup. Všichni tam mají můj obdiv, protože jejich nasazení je obrovské. Přes tlak pod kterým jsou, je jejich práce skvělá a precizní.

Uteklo to jako voda, moje stáž už je minulostí a nezbývalo, než se rozloučit.

Byla to skvělá zkušenost, kterou jsem si užila myslím se vším všudy. A k čemu bych mojí stáž v The Fat Duck přirovnala? Myslím, že nikoho nepřekvapí, když pomýšlím na příběh Alenky v říši divů, protože přesně tak jsem si připadala a přesně tak jsem byla fascinovaná a plná zvědavosti. Jako malá holčička, která se najednou ocitla v místech, které vídala doteď pouze ve svých snech a o kterých toho tolik četla.

Dostala jsem životní příležitost podívat se do jádra jedné z nejlepších restaurací na světě a učit se od lidí, kteří zde pracují. Měla jsem to neuvěřitelné štěstí potkat i samotného Hestona Blumenthala. Měla jsem tu velkou čest osobně poděkovat a potřást rukou šéfkuchaři Johny Lakeovi, který mě vřele přijal ve své zasedací místnosti a se zájmem poslouchal mé dojmy. Po příjemném rozhovoru jsme mu s velkým díky předala domácí Calvados zrající v dubovém sudu, který velmi ocenil.

Moje pocity? Štěstí, únava, vděčnost, pokora, neuvěřitelné našlápnutí a obrovská spokojenost .

Na závěr bych ráda přidala ještě pár citátů, které jsem si velmi oblíbila :).

“Můžeme mluvit o citech, pokud je nám libo, avšak žaludek je jediným skutečným sídlem blaženosti ve světě. Kuchyně je velechrám, kde konáme bohoslužbu, oheň hučící v kuchyňském sporáku je naším vestfálským plamenem a kuchař naším veleknězem…”

                                                                                       Jerome Klapka Jerome, anglický spisovatel

“Vaření vyžaduje lehkou hlavu, velkorysého ducha a velké srdce”

                                                                                                      Paul Gauguin, francouzský malíř

 

Vaše sladká “Picky”

Comments

comments