The Fat Duck

V tretím díle mého kulinářského deníku se podíváme jak vypadal první týden stáže v restauraci The Fat Duck.

Vraťme se teď o pár měsíců zpět a to konkrétně na přelom února a března letošního roku.

Mám za sebou první týden. Byl to týden náročný, o tom žádná. V 5:00 hodin ráno vstanu a kolem 22 hodiny se s čelovkou připnutou na batohu vracím tmavými, ale přívětivými the-fat-duckulicemi zpět k domovu, kde uléhám a okamžitě usínám. Do práce a z práce to mám asi 25 minut chůze. Musím říct, že je to nesmírně osvěžující. I přes to, že zde většinu času prší a je zima, tak mi procházky moc vyhovují.
Ráno nastartujete mozek i tělo a naopak na cestě zpět si hlavu pročistíte a tělo před spánkem krásně uvolníte.

První týden jsem trávila v “Prep House”, který je rozdělen na tři další části.

V přízemí se nachází kuchyně, kde se připravuje maso, ryby, zelenina a vše pro slanou a teplou kuchyni. V prvním patře se nachází “Experimental Kitchen” neboli vývojová laboratoř, kde se testují nové postupy a natáčí se zde i videa pro televizní pořady s Hestonem Blumenthalem. Právě tady můžete najít přístroje, které byste hledali asi spíše v biologických či chemických laboratořích, jejichž bližší specifikací vás nebudu zatěžovat. A konečně se zde nachází cukrárna, jejíž součástí je i “Chocolate Room”, kde se tvoří pralinky a další dobroty, jež vyžadují speciální a trvale udržovanou teplotu. Právě tady jsem začala svůj první týden stáže

The Fat Duck

Každý sektor má své vedoucí, ale všichni zde pracují jako jeden tým, což je naprosto zřejmé hned na první pohled. Nikdo zde nepracuje jen napůl. Všichni se velmi soustředí na svou práci, aby byla perfektní a dokonalá. Prostředí je zde přátelské, ale přesto nekompromisní. Je zde jasný časový plán a ten se dodržuje. Dopoledne a večer spolu všichni ve stejnou hodinu obědvají a večeří v kantýně. Mezitím se nepřetržitě pracuje. Nikoho zde neuvidíte jen postávat a tzv. “předstírat činnost”. Vždycky je co dělat a stážistům, kteří svou práci zrovna dodělali je okamžitě přidělena další. Případně se zeptáte, zda někdo nepotřebuje s něčím pomoct, nebo jdete umýt nádobí, či koukat pod ruce někomu jinému, než budete zaúkolováni apod.

Kladou velký důraz na čistotu a pořádek a vše má svá striktní pravidla, což jsem já, jako starý pedant, velmi ocenila :D.

Dbají na to, aby bylo vždy uklizeno a to pod dohledem a přesně podle předpisů. Proto tady neuvidíte moc uklízeček, nebo “myčů” nádobí. Tady si vše dělají ve velké většině sami právě proto, aby bylo zabezpečeno naprosto nezávadné prostředí.

Vždy před obědem a večeří se umyjí a vydezinfikují všechny pracovní plochy a úložné prostory, vytře se podlaha a vynáší se odpad.

Před koncem směny se umývají i zdi, vykartáčuje podlaha a případně se myjí okna. Vše je samozřejmě neustále dezinfikováno a to i v průběhu práce.

Měla jsem zde možnost poznat spoustu nových technik a způsobů jak vytvářet neuvěřitelné věci.

Vše se musím snažit udržet v hlavě do večera nebo do konce týdne, kdy mám jedinou trochu času a klidu si své poznatky detailně poznamenat a případně hlouběji studovat. Poznámky si samozřejmě dělám v průběhu dne, ale kolikrát ani na to není pořádně čas. A navíc, chcete být u všeho a chcete vidět vše. Nechcete, aby vám cokoliv uniklo. Proto asi není tak překvapivé, že po návratu zpět, mi zabralo hodně času tu hromadu různě rozstrkaných papírků s poznámkami roztřídit, přepsat a zařadit :).

Je sobota 4. 2. 2017 a před obědem mě čekalo příjemné překvapení. Měla jsem totiž možnost zúčastnit se meetingu, kdy jsme se všichni setkali v kantýně a společně jsme ochutnávali a diskutovali nad novým chodem. Jednalo se o čerstvou ústřici, podávanou na ledu s omáčkou s passion fruit a šalvějí. Kombinace mořských plodů a ryb spolu s ovocem passion fruit je mimochodem neuvěřitelně lahodná a osvěžující. Skvělé, profesionální a vzrušující. Vzrušující zážitek to však byl zřejmě i pro mé útroby, které si s touto lahůdkou, naservírovanou přímo na lačný žaludek, poradily po svém. Z 25 minutové chůze domů se stal 15 minutový běh :D. I to se někdy stává, když chcete ochutnat všechno, co vás zaujme, ale za ten zážitek to stojí. Podobné to bylo, když jsem kdysi v Peru ochutnala morče, které je zdejší lahůdkou.

Týden to byl bezpochyby náročný, protože je vše nové, každý je nový a snažíte se pochytit co možná nejvíce a co možná nejdříve.

Navíc je tu opravdu spousta zaměstnanců a co člověk, to jiná národnost, jiný přízvuk a někdy je velmi těžké rozumět. Zkrátka mozek vám jede na 150% a po příchodu domů už se cítíte srovnatelně se stavem přicházejícím po lobotomii :D.

 

I přes to všechno někdy úplně zapomenete, kde jste, protože i přes všechnu profesionalitu, tlak a jazykovou bariéru jsou zde všichni přívětiví, milí a ochotní vám pomoci, The Fat Ducknebozodpovědět jakoukoli otázku.

Tak zase za týden moji milí :).

S velkým pozdravem,

Sladká Picky

Čtvrtý díl zde…

Comments

comments